Bratři Karamazovi

Na prázdninách v Doubici v létě roku 2010 byla představena kniha F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi. Celou prezentaci je možno nalézt na stránkách hnutí Comunione e liberazione - http://cz.clonline.org, na tomto blogu zde na Signálech je možno si přečíst její úvod :

Bratři Karamazovi

(„Jakmile se opravdu odřekneš Boha, všechno bude jiné, stejně k tomu jednou dojdeš. Padne morálka jako zanikají geologická období a lidé budou hledat radost tady na světě. Člověk zvítězí svou vůlí a rozumem nad přírodou, pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno a jakmile bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno bude dovoleno.“)

Právě tato provokativní myšlenka Ivana Fjodoroviče Karamazova, jednoho z hlavních hrdinů Bratrů Karamazových, jednoho z těchto bratrů, je jednou z největších výzev pro téma, co sledujeme na našich prázdninách. Tímto tématem je svoboda.

„Jakmile se lidstvo zřekne Boha, budou lidé hledat radost na světě. Lidé budou hledat své naplnění, realizaci svých potřeb a aspirací, svou svobodu zde na světě. Zanikne morálka a všechno bude dovoleno, každý si bude moct dělat, co chce.“

Dosáhne ale člověk tímto způsobem totálního naplnění? Bude člověk takto opravdu svobodný? Dosáhne svého završení, dospěje k naplnění, nalezne svoje určení, bude šťastný?

A kde konkrétně hledají svoje štěstí jednotliví hrdinové knihy Bratři Karamazovi, která před námi otvírá osud amorálního cynika a nevěrce, statkáře Karamazova a jeho čtyř synů: emotivního Dmitrije, skeptika a bezvěrce Ivana, věřícího Aljoši a nevlastního potomka Smerďakova, který slouží v rodině nepoznán. Právě otázka hledání svobody v životě otce Fjodora a jeho tří vlastních synů Míťy, Ivana a Aljoši mě bude v další části zajímat.

Nejprve bych chtěl ale ještě krátce představit samotného mistra, velkého ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Ten se narodil roku 1821 v Moskvě, v rodině lékaře. Vystudoval vojenské technické učiliště, ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Petrašovského a se všemi členy této skupiny byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Těsně před popravou jim byl trest změněn na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let, první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Prošel si peklem, ale podzemí bylo pro něj i místem setkání s Kristem, o něhož se nikdy předtím nezajímal. Toto setkání bylo kardinální událostí jeho života.

Dostojevskij byl schopen – právě pro výjimečnost svého osudu - za tím, co je výjimečné a nenormální, zachytit zákony srdce člověka. Hrdinové Dostojevského si též najdou vždy čas na to, aby řešili odvěké otázky: Je Bůh, nebo není? Je nesmrtelnost, alespoň taková nějaká maličká, malilinká, nebo není?

Zatímco Dostojevskij přijímá Krista, ba dokonce víru v Boha nikdy neodděluje od víry v Krista, v moderní době je i jiný velký a vlivný prorok, který na Krista žárlí, ale je jím zároveň fascinován: německý filozof Friedrich Nietzsche. Ten Krista obdivuje, chce mít také své učedníky, proto ho vnímá jako svého rivala, kterého nenávidí. Nietzsche miloval život a stejně tak život milují Bratři Karamazovi:

„Člověk nitrem a útrobami touží milovat,“ říká Aljoša Ivanovi, „a jsem hrozně rád, že se ti tolik chce žít. Myslím, že každý má nade všecko jiné na světě milovat život. Milovat dřív, než přijde logika, rozhodně ještě před logikou, a pak pochopím i smysl. Půl práce máš za sebou, Ivane: miluješ život. Teď se musíš jen pustit do druhé poloviny, a jsi zachráněn…“

Nalezne ale Ivan naplnění?

Odpověď na tuto otázku a charakteristiku hledání dalších hlavních hrdinů Bratrů Karamazových je možno najít zde - http://cz.clonline.org/default.asp?id=814&id_n=20092