Nečekáme na Godota, ale na sv. Benedikta (MacIntyrova lekce)

Alasdair MacIntyre je strhující myslitel. Jeho dílo ale nebylo v našem prostředí téměř vůbec reflektováno. Bohužel, protože dokáže nosným způsobem propojit svět myšlenek a svět institucí a jednání, filosofii a sociologii. V několika svých knihách MacIntyre upozornil na současný morální nepořádek a jeho negativní konsekvence. Nezůstává avšak jen u nářků nad stavem naší doby, není jen melancholickým kritikem modernity, ale také konstruktivním myslitelem. Chce nám pomoci žít životy, které by měly morální hodnotu.

Naším úkolem je podle něj objevit to, na co jsme již pozapomněli: je třeba se vrátit ke starším koncepcím morálky, které vycházejí od Aristotela a Tomáše Akvinského. V poslední kapitole jeho nejslavnější knihy Ztráta ctnosti navrhuje tuto alternativu: Nietzsche, nebo Aristoteles, Trockij a sv. Benedikt (MacIntyre, A.: Ztráta ctnosti, Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 298-306).

Nietzscheho nadčlověk podle MacIntyra nenalezl dobro nikde jinde než v sobě samém. Ve společnosti nenašel totiž žádné dobro, které by pro něj bylo autoritou. On sám je sám sobě jedinou autoritou. Je to izolace a egocentrismus, které na něj kladou tíhu soběstačné morální autority. Jeho životní cestou je samota. Pokud se člověk izoluje od ostatních, nemůže najít žádné dobro mimo sebe sama. Ale může takto člověk nalézt vůbec nějaké dobro, které by stálo zato? Když se podíváme na náš život, nenajdeme klíčová dobra jen tak, že vstoupíme do vztahů, které vytvářejí společenství? A posuneme-li MacIntyrovu analýzu dál, to největší dobro, jímž je láska, přece člověk sám v sobě nikdy nenajde…

Jestliže se dnes všechny politické tradice naší kultury vyčerpaly, kde najdeme životaschopnou alternativu, která by nám umožnila žít plnohodnotné životy, které by nám pomohly dosahovat dober, po nichž naše srdce touží? Podle MacIntyra se dnes nacházíme v kritickém bodě. Existuje ovšem jedna historická podobnost, kterou je třeba vzít vážně a která skrývá naději: „Ke klíčovému zvratu v dávné historii došlo ve chvíli, kdy se lidé dobré vůle vzdali úkolu podpory římského impéria a přestali ztotožňovat udržení civilizovaného chování a morálního společenství s jeho zachováváním. Místo toho se pustili – často ne s plným vědomím toho, co dělají – do vytváření nových forem společenství, v němž by bylo možné uchovat morální život takový, aby jak morálka, tak civilizace mohly přežít nacházející věk barbarství a temna.“

Proto je podle MacIntyra důležité, „aby byly vytvořeny místní formy společenství, v nichž by se po dobu nového věku temna, který již nastává, uchovala civilizace i intelektuální a mravní život. A jestliže dokázala tradice ctností přežít hrůzy minulého temna, není naše naděje zcela marná. Tentokrát však barbaři nečekají za hranicemi; již nám po nějaký čas vládnou. A skutečnost, že si toho nejsme vědomi, činí naši situaci do jisté míry kritickou. Nečekáme na Godota, nýbrž na dalšího – nepochybně velmi odlišného – sv. Benedikta.“       

MacIntyrovu tezi je třeba vzít vážně: má pravdu, když říká, že Západ potřebuje sv. Benedikta a vytváření kreativních komunit? A pokud ano, pak je důležité vědět, kdo je oním sv. Benediktem dnes?