O kurzu vyučovaném na Fakultě sociálních studií v Brně...

Pavel Florenskij: hněv a přátelství

21. 11. 2010 13:48
Rubrika: Nezařazené

V roce 2009 byla na Meetingu Rimini jedna z výstav věnována „ruskému da Vinci“ Pavlu Florenskému. Tento inženýr, filosof, matematik, historik umění a teolog zemřel v roce 1937 jako mučedník v stalinském koncentračním táboře. K víře v Boha ho v nepříliš náboženství nakloněném prostředí ruského nihilismu dovedl obdiv k přírodě a touha zlomit samotu. Protože místem, kde začíná zjevení pravdy, je přátelství, věnoval právě tomuto tématu kapitolu ve své mistrné knize Sloup a opora pravdy (Refugium, Velehrad 2003).

 

Vášní, která pro přátelství představuje to největší nebezpečí, je hněv. Florenskij ve své knize zmiňuje "novelu" s názvem O dvou duchovně spřízněných bratřích, diakonovi Evagriovi a knězi Titovi. Tato novela vypráví o porušení lásky kvůli vznětu hněvu a o strašlivých následcích tohoto porušení (s. 379n.):

 

"Žili dva bratři, spřízněni duchem, ve svatém jeskynním klášteře, byl to diákon Evagrius a kněz Titus. Měli se velmi a upřímně rádi, takže všichni se podivovali jejich jednomyslnosti a bezbřehé lásce. Ale ďábel, který nenávidí dobro, a vždycky obchází kolem jako lev řvoucí, protože hledá, koho by pohltil, vytvořil mezi nimi nepřátelství a nenávist. Zcela neočekávaně se bratři již nechtěli navzájem vídat. Oboustranně se sobě vyhýbali, ačkoliv je bratři často prosili, aby alespoň, když stojí v chrámu, když Evagrius k Titovi přichází s kadidelnicí, a ten si od Evagria bere tymiánu, aby měli alespoň tehdy ohled na jiné bratry a chovali se k sobě přátelsky. Titus však kolem Evagria projde bez povšimnutí a kadidlem ani neokuřuje. A Titus se dlouho nacházel v hříšné temnotě, protože i když sloužil bohoslužbu, bratra o odpuštění nepoprosil. Evagrius se proto také po dobu bohoslužby hněval hněvem, kterým je proti sobě vyzbrojil nepřítel. Posléze Titus vážně onemocněl a ležel zcela nemohoucí, úplně propadl zoufalství. Přitom stále jen naříkal nad svou ztrátou. Proto posílá s prosbou k diákonovi se slovy: odpusť mi bratře, pro Boha, neboť nerozumný jest tento náš hněv. Ten jej však proklel krutými slovy. A tak starci, když viděli, že Titus umírá, táhnou Evagrije násilím, aby si s bratrem vzájemně odpustili a aby se usmířili. Když nemocný Titus uvidí bratra, lehce se ukloní, padne před ním na kolena a se slzami v očích praví: odpusť mi, otče, a požehnej. Evagrius se však nemilosrdný a zatvrzelý odvrátí a přede všemi praví: nikdy tomuto člověku neodpustím, ani v tomto věku, ani v budoucím. Vtom se ale Evagrius skácí k zemi. Ostatní bratři mu chtěli pomoci na nohy, ale pak poznali, že je mrtev. Ani mu nemohli natáhnout ruku ani zavřít ústa, neboť Evagrius celý ztuhl v hrozné mrtvolné křeči. Nemocný Titus naopak rychle vstal, jako by ani nikdy nebyl nemocen a užaslí starci se velmi divili Evagriově smrti a náhlému Titovu uzdravení. A mnoho plakali, když pohřbívali Evagria, neboť ten se svýma otevřenýma očima a ústy, s roztaženýma rukama, vypadal hrozivě. Zeptali se Tita, co se stalo. Ten se otcům zpovídá a praví: viděl jsem anděly, jak odstupují ode mne a pláčí nad mou duší a běsové se radují z mého hněvu a tak jsem začal bratra prosit, aby mi odpustil. A když je ke mně přivedli, uviděl jsem anděla nemilosrdného, držícího ohnivé kopí. Když mi ale bratr neodpustil, ten anděl jej tím svým kopím udeřil a on se zhroutil mrtev. Mně naopak podal ruku a postavil mne na nohy. A pravil otec Jakov: jako svícen ve tmě osvěcuje místnost, tak také Boží bázeň vstupuje do lidského srdce, osvěcuje je a učí je všem Božím přikázáním."

 

Pojďme ale dál a pokusme se pochopit, jak v církevním životě plyne bratrství a přátelství navzájem paralelně. Pro křesťana je totiž každý člověk bližní, ale v žádném případě není každý člověk jeho přítel. Vždyť i Pán Ježíš Kristus apoštoly nazývá svými přáteli teprve, až když se s nimi loučí... (str. 353). Přítomnost bratří ještě nevylučuje přítomnost přítele, a naopak. Ale potřeba mít přítele je naopak v přítomnosti bratří ještě palčivější. K tomu, aby člověk dokázal žít uprostřed bratří, musí mít přítele, byť jen vzdáleného. K tomu, aby měl přítele, musí žít v prostředí bratří... Ale co nám vlastně přináší přátelství a co od nás žádá?

 

Přátelství hluboce souvisí se základní touhou člověka po štěstí, protože v životě neexistuje žádné větší nalezení štěstí, než je objevení pravého přítele (sv. Řehoř Naziánský). Je-li už přítel jednou zvolen, přátelství s ním má rysy bezpodmínečnosti. Přátelství nesmí znát hranic. Neomezenost přátelství a tato neznalost hranic se na prvním místě projevuje v nesení slabostí svého přítele, a to až do nekonečnosti: ve vzájemné snášenlivosti, ve vzájemném odpuštění. Zájmy přátel se slévají, hodnota jednoho se stává hodnotou druhého a štěstí jednoho štěstím druhého. Zdroj přátelství je v Bohu, neboť Boží láska spojuje milující s Bohem a mezi nimi navzájem. Ve vztahu mezi milujícími je zpřetrhána přepážka egoistické uzavřenosti a přítel v příteli spatřuje jakoby sebe sama, svou nejintimnější část, své druhé Já. Florenskij píše: "Druh je přijímán do Já milujícího a v nejhlubším smyslu slova se v Já milujícího projevuje jako příjemný. Je jím tedy přijímán." Milující přijímá do svého srdce přítele a nosí jej pod srdcem...

Zobrazeno 1262×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio