O kurzu vyučovaném na Fakultě sociálních studií v Brně...

Za otcem Stanislavem Krátkým (1922-2010)

14. 11. 2010 15:09
Rubrika: Nezařazené

V 15 hodin dne 13. 11. 2010, symbolicky na svátek sv. Anežky České a svého křestního patrona sv. Stanislava Kostky, zemřel v 88 letech otec Stanislav Krátký (narozený 11. 11. 1922 v Brně), charismatická postava naší církve. Rád bych nabídl některá svědectví o osobě tohoto věrného a vytrvalého Kristova služebníka:

 

A, Internet:

 

Pražský arcibiskup Dominik Duka vyjádřil svou vděčnost Stanislavu Krátkému svým dopisem, který byl čten i při posledním rozloučení v Mikulově v sobotu 20. 11. 2010. Napsal v něm mj. toto: "Zanechal svým kněžským životem a prací brázdu na cyrilometodějské líše. Toto jeho dílo i odkaz budou vždy výzvou a povzbuzením pro další generace. Jsem vděčný Pánu Bohu, že  jsem měl možnost otce Stanislava osobně poznat, s ním spolupracovat a být svědkem jeho neutuchající energie, dobrosrdečnosti, ale i víry v Boha a Bohu, ale také jeho bratrské důvěry vůči druhému člověku."

 

Generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek uveřejnil na svém webu část svého kázání z posledního rozloučení v Mikulově. Řekl v něm mj. toto: "Radostná optimistická víra – to je charakteristika otce Stanislava. Dovedl jí nakazit každého, kdo měl otevřené srdce. Vírou emauzských učedníků, kterým sám Pán zapálil srdce. Vírou, která se neopírá o nějaký iracionální optimismus, že všechno dobře dopadne, ale o přesvědčení, že nás nic nemůže oddělit od lásky Kristovy  a že skvěle vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval."

 

Básník Miloš Doležal uveřejnil dne 22. 11. 2010 v Hospodářských novinách svou vzpomínku na Stanislava Krátkého nazvanou Osobnost trapně nedoceněná. Charakterizoval v ní Stanislava Krátkého takto: "Sám byl člověkem materiálně chudým, který peníze a věci dával potřebným, ale vnitřně bohatým, doslova horoucím gejzírem i peřejí myšlenek a spontánní radosti. Statečný chlap, který mnoho vykonal, a přitom neokoral."

 

A Miloš Doležal věnoval památce Krátkého i svůj článek v Perspektivách (1/2011). Nazval jej Ohnivé jiskry Stanislava Krátkého. Zmiňuje v něm, že "ta jeho plnost a nasazení jeho tělo stravovaly, ale současně naplňovaly Duchem Božím. Stále vidím Krátkého gesta rukou, jasná a rozhodná, ten charakteristický způsob mluvy, opakování a refrény některých myšlenek, ale také dojetí a pohnutí při vyslovení určitých zážitků a poznání." Vzpomíná i na osobní setkání v Mikulově a v jihlavské nemocnici, kde s ním nejednou natáčel pro rozhlas: "Přestože jsem byl o padesát let mladší, byl to on, kdo mne probouzel a burcoval, dodával odvahu. V jeho blízkosti roztávaly rozličné vnitřní temnoty a úzkosti (přímo fyzické uzdravování!)." Několik dní před svou smrtí otec Krátký pronesl: „Chystám se na dlouhou cestu po dálnici za Světlem.

 

V den jeho úmrtí se na stránkách Střediska Radost objevila tato zpráva: "O svátku svaté Anežky české v 15 hodin zvolal Pán života: Jsem mimořádně potěšen, bratře! - a superbod k Plnosti pro nebe připsal svému dobrému muži, P. Stanislavu Krátkému. R.I.P." "Američané" také shromáždili některé známé bonmoty otce Stanislava: "Ano a rád, i když je to těžké.", "Ďábel: Dej mi kousek. - Nic! - Jen kousíček.. - Vůbec nic! - No tak.. - Táhni!", "Tvé sliby jsou jen klam, svůj jed si vypij sám! (sv. Benedikt)", "Tišek, od Boha nám daný.", "Lenost – škrtáme. Pokušení – škrtáme.", "Maminko, splnil jsem, co sis přála. Co si ještě přeješ?", "Co ti říká světlo? Buď světlem!", "Dobrá sestro, ty jsi anděl!", "Vy to víte? Tak já vám tleskám.", "Nejsme sami, andělé jsou s námi.", "Buď jako anděl - Budu jako anděl.", "Vaše ano ať je ano, vaše ne ať je ne." Najdeme zde i fotografie otci Stanislavovi s láskou a táborová ocenění: "GigaMaxiSuperBod" a titul "Dobrý bratr". Otec Martin Holík založil též web, kde lze panu profesorovi zapálit svíčku. Krásné je představení otce Stanislava: "Otec Stanislav Krátký, brněnský rodák, římskokatolický kněz v plnosti svěcení, probošt mikulovské kapituly, neuvěřitelný "živel", glosátor, polyglot, historik, v době bez souhlasu stavař jeřábník; povzbuzovač, rozjížděč (rádio křesťanů? Martine, jasně!), mecenáš umění a dobrých aktivit, muž, který vystřídal ve své službě desítky míst, pronesl tisíce "kloudných" promluv, povzbudil lidsky přirozeně i nadpřirozeně (svátosti) statisíce lidí." Na stránkách Radosti jsou shromažďovány i vzpomínky na otce Stanislava. Ve svém úžasném svědectví Olga Poukarová vzpomíná na poslední návštěvu v Rajhradě, kdy jim otec Stanislav do právě vydané publikace Pomník Gustava Mahlera v Jihlavě napsal tato slova ze závěru symfonie Vzkříšení: "Mé srdce, pro co jsi bilo, to Tě k Bohu ponese."

 

V Katolickém týdeníku se objevil článek Václava Štauda Mikulovské loučení s horlivým knězem (č. 48/2010). Je v něm zaznamenáno svědectví Marie Levíčkové z Brna: „Poznala jsem ho v hodinách náboženství jako sedmileté dítě a kromě času jeho věznění jsme pak spolu nikdy neztratili intenzivní kontakt. Ve chvílích dobrých i zlých posiloval celou moji rodinu, rok co rok jsme se s manželem těšili na jeho úžasná předvelikonoční duchovní cvičení. Se slovy víry, naděje a lásky, která byla tolik potřebná za totality, mezi nás nepřestal přijíždět ani s příchodem svobody. Vím, že naše skupina, kterou vedl blíž k Bohu, byla jen jednou z mnoha. Dobrý Bůh jej jistě odmění za jeho nasazení. Ale bude nám moc chybět.“

 

V prosincovém čísle časopisu Getsemany roku 2010 charakterizoval Pavel Hradilek Stanislava Krátkého jako "člověka překlenujícího předkoncilní a pokoncilní paradigma církve, jako učitele, pastýře, jako přirozenou autoritu, která nepotřebuje získávat respekt."

 

Na stránkách České provincie Tovaryšstva Ježíšova na Stanislava Krátkého vzpomíná jezuita Jan Rybář.

 

Ve farním časopisu Okno farnosti Kunštát z prosince roku 2010 se objevila vzpomínka Marie a Václava Líkařových, v níž říkají: "znovu jsme byli smutní, když jsme se dozvěděli o Vašem odchodu na věčnost. Ale Vaše myšlenky a slova neodešly, zůstávají v nás a budou nás provázet až do konce našich životů. Proto se s Vámi neloučíme nářkem, slzami, ale čistou vzpomínkou - na shledanou." V březnovém čísle Okna z roku 2011 zase vyšel rozhovor s manželi Chvílovými, kde se mj. říká: "tak jako se dnes chodí v Praze na Halíka, chodilo se v 50. letech v Brně na Krátkého. Do té doby než ho zavřeli." O jeho působení v Kunštátě říkají, že "osobnost pana profesora působila jako magnet, on lidi přímo přitahoval. Bylo v tom jeho osobní kouzlo. A bylo to třeba i vidět i na farních brigádách. Když se něco dělalo, přišlo tolik lidí, že skoro nebylo pro všechny práce."   

 

Ve farním časopisu farnosti Olešnice z prosince roku 2010 se objevily dvě vzpomínky na otce Stanislava. Jan Novotný st. napsal příspěvek s názvem Pohřeb P. Stanislava Krátkého (aneb představy a skutečnost) a jáhen Ladislav Kinc pak vzpomínku nazvanou Opravdové štěstí. V ní stojí mj. toto: "Znal jsem pana profesora pětatřicet let. Čím déle jsem ho znal, tím více jsem vnímal jeho velké - celoživotní utrpení tělesné i duševní... Nikdy si však nestěžoval a všichni jsem ho znali jako člověka trvale šťastného. Proč? Jde to dohromady - utrpení a štěstí? Ano, vždyť svým životem naplňoval do posledního dechu modlitbu z 33. neděle v mezidobí: „Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra; vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit.“

 

Vánoční zpravodaj FATYMu a spřátelených farností Jeníkov a Zabrušany přinesl Poslední slovo o otci proboštovi P. Pavla Sobotky. Napsal v něm mj. toto: "Lidé na něj dnes vzpomínají s obdivem. Někdy vidí jeho dílo, to co dokázal a bylo to velmi těžké. Nostalgicky na něj vzpomínají, ale jakoby jim unikalo to hlavní. Kde P. Krátký bral svůj optimismus, kde čerpal v těžkých chvílích, ke komu se obracel, co jim osobně dal do života? („Nemůže se skrýt světlo položené pod lampu“). Je dobře vědět, že i otec Krátký, byl ten, kdo rozsívá. Je na každém z nás, co vyroste z toho, co do nás zasel."

 

Ve farním zpravodaji znojemských farností z ledna roku 2011 se objevila vzpomínka Pavla Kryštofa Nováka, který otce Stanislava často navštěvoval ze jeho působení v Hrádku u Znojma. Zmiňuje v ní tak smuteční řeč MUDr. Slavomíra Měšťánka z Mikulova: „Při každém setkání s otcem proboštem jsme si uvědomovali, že se nám dostává nějakého obrovského daru, který si nezasluhujeme. P. Stanislav ve svých kázáních, ale i při běžné řeči rád používal výraz: Já žasnu. A chtěl tím říct nám, abychom žasli také. Abychom žasli nad tím, že svět kolem nás, který se nám jeví špatný a zkažený, plný zla a nespravedlnosti, že takový vůbec není, že stačí jenom, abychom se hlouběji zamysleli a poodhalili roušku, za kterou se svět skrývá, a pak že objevíme spoustu dobra, krásy, radosti a všeho toho pozitivního a užasneme nad tím. A my jsme rádi žasli, když nám otec Stanislav tyto poklady odkrýval. Ale žasli jsme také nad tím, kde se v něm, ve starém muži sužovaném nemocemi a dalšími problémy, bere tolik energie a aktivity, síly a optimismu, který šířil všude kolem sebe. Takže jsme žasli, žasneme a budeme žasnout, kdykoliv se s odkazem otce Stanislava setkáme.

 

Krátkou vzpomínku Marty Kalábové je možno nalézt také ve farním zpravodaji Poutník farnosti Blažovice (č. 1 z roku 2011). O panu profesorovi napsala: "Bylo mi kolem deseti let, když do blažovického kostela začal dojíždět P. Stanislav Krátký. Přes týden pracoval u Pozemních staveb Brno a v neděli sloužil mši svatou v našem kostele. Ve vzpomínkách stále vidím čilého, charizmatického člověka, jehož dlouhá kázání jsme poslouchaly s otevřenými ústy i my, děti. Na konci mše svaté nás ještě vyzkoušel ze znalosti bible a rozdal drobné odměny za správné odpovědi. Každou správnou odpověď komentoval šťastným: „Ty to víš! Já tleskám!“ Dne 13. listopadu 2010 odešel pan profesor, jak jsme mu říkali, na věčnost. Rozloučili jsme se s ním v chrámu sv. Václava v Mikulově. Při pohřbu zaznělo i mnoho vzpomínek na tohoto významného člověka. Nevím, kdo připomenul to, jak dokázal vyzvednout i každou maličkost. Že nikdy nezapomněl pochválit, většinou zvoláním: „Já žasnu!“ V té chvíli jsem se začala podvědomě usmívat. Tak si ho pamatuji i já…"

 

Ve videoarchívu TV NOE je možno se již podívat na zádušní mši sv. z mikulovského kostela sv. Jana, kterou dne 20. 12. 2010 sloužil biskup Václav Malý.

 

Záznam z posledního rozloučení je možno najít na stránkách Radia Proglas. Je možno si zde poslechnout poděkování biskupa Mons. Ing. Jana Blahy, P. JUDr. Vendelína Laca, Prof. Františka Halase, Prof. Květoslava Šipra, MUDr. Slavomíra Měšťánka, Ing. Václava Líkaře, P. Milana Badala a Mons. Jiřího Mikuláška.

 

Zde je pak možno najít fotky z pohřbu v Mikulově.

 

K prvnímu výročí úmrtí otce Stanislava se na stránkách Fatymu objevila vzpomínka otce Marka Dundy, kterého vždy na panu profesorovi "oslovovalo jeho nadšení a ochota hledat cesty, jak problémy řešit a překonávat." Otec Marek nikdy nezapomene na to, když otce probošta vozil autem. Ty se pro něj totiž staly velkou školou modlitby: "Po nasednutí do auta jsme spolu prohodili pár slov a pak spustil růženec. Většinou jsme stihli všechny tři (někdy i čtyři) růžence. Ke každému desátku dobrý bratr probošt přidával úmysl, na který zvlášť budeme pamatovat. Mnohokrát jsem od té doby již tento jeho způsob použil a díky tomu pro mě není žádná cesta příliš dlouhá. Vždyť je toho tolik, za co se hodí modlit." Při lidových misiích otec Stanislav vždy udivil "něčím novým a obrovskou vitalitou. Vždyť vydržel mnohem víc, než mladší kolem něj. Obdivuhodné bylo, že stále mluvil a mluvil a se zápalem otvíral další a další témata." "Právem o něm platí výrok: I když zemřel, ještě mluví."

 

V Křesťanském magazínu České televize byla dne 16. 7. 2006 odvysílána krátká reportáž věnovaná 60. výročí kněžské služby mikulovského probošta Stanislava Krátkého: "Zažil jsem mnoho krásných chvil, dokonce i teď v té poslední době, vlastně on není ani jeden den bez nějaké zajímavé radosti. A já myslím, že ony nekončí, protože Bůh je kavalír!"

 

Na youtube je možno nalézt jeho výklad Základů křesťanské víry. Dělal jej ve velmi vysokém věku, ale rozhodně stojí za shlédnutí. Najdeme zamyšlení nad tématy jako Bůh Otec, Bůh Syn, Nejsvětější Trojice, Maria, Bible, Církev, Svátosti, Otče náš). Tyto přednášky je možno najít i na serveru TV-MIS a na stránkách řádu oblátů. Na TV-MIS je dostupné i velké množství dalších úvah a promluv otce Stanislava.

 

O svém bohatém životě vypráví na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Najdeme tu i vzpomínky dalších představitelů skryté církvi, jakými jsou Fridolín Zahradník, Jan Konzal a Pavel Hradilek.

 

V tomto roce vysílal Český rozhlas desetidílný pořad o skryté církvi. V několika dílech vystoupil i Stanislav Krátký. Dále vzpomínali Fridolín Zahradník, Jan Konzal, Ludmila Javorová či Vojtěch Mičan.

 

Český rozhlas 3 - Vltava vysílal rovněž cyklus vzpomínek nazvaný Křídla pastýře Stanislava Krátkého.

 

Karel Vepřek připravil pro Český rozhlas 6 vzpomínky Stanislava Krátkého (11. 12. a 18. 12. 2010) v Hovorech o víře.

 

Dne 24. 2. 2012 vzpomínali v pořadu Všimli jsme si - máme hořet a ne čoudit na Proglasu na o. Krátkého P. Zdeněk Fučík, P. Jan Klípa a Mons. Martin Holík.

 

O roli Stanislava Krátkého ve svém životě promluvila dne 6. 5. 2012 na Českém rozhlase v pořadu nazvaném Zákon nestačí dodržovat, musíme jej i hájit předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky Iva Brožová. Na základě tohoto rozhovoru vyšel článek v Týdeníku rozhlas (č. 27/2012, s. 16-17) nazvaný O tvrdé hlavě Ivy Brožové

 

Nahrávky promluv otce Krátkého ze 70. let najdete na serveru Duchovno dnes Libora Zajíčka. Kromě toho je Duchovnu nahrávka Stanislav Krátkého o světě hmoty a světě ducha a úvaha Libora Zajíčka Před více než rokem zemřel Stanislav Krátký – I.  V ní vyzdvihuje schopnost o. Stanislava zvážit A i B. Zajíček vzpomíná, že se s ním "setkal až začátkem devadesátých let (byla to myslím první svobodně pořádaná velikonoční příprava na faře v Hrádku). Když pominu nezvladatelné záchvaty smíchu, kdy jsem při jeho celkem poetických rozborech Zahradníčkovy básně o chlebu a noži měl problém udržet se na židli, pak byl zvláštním spojením už starého člověka, který ovšem neupadl do mlčení, únavy či zakyslosti. Byl trochu z jiného světa, což bylo dáno jeho vyrůstáním za zcela jiných konstelací, jeho energeticky-charakterovým typem, který mu umožňoval neopakovat dobové myšlenky, mísit staré s novým a mluvit srozumitelně." V úvaze Před více než rokem zemřel Stanislav Krátký – II., kdy oceňuje Krátkého umění zkratky: "Dokázal jednoduchým způsobem upoutat a už samotnou otázkou osvětlit neuchopitelné." Konečně v příspěvku Před více než rokem zemřel Stanislav Krátký – III. se Libor Zajíček táže, zda Stanislav Krátký za sebou zanechal nějaké dílo.

 

Krátký rozhovor o životě mikulovského probošta přinesl při příležitostí udělení Ceny Jihomoravského kraje Břeclavský deník. Jmenuje se Lidé jsou pořád lepší. Na otázku, zda si opravdu myslí, že život každého člověka je tak zajímavý, odpověděl Stanislav Krátký: "Ale jistě. Někdo třeba řekne: Vždyť můj život, to jsou samé nuly. Ale dejte před tu řadu nul jednu jedničku – a jak máte najednou vysoké číslo."

 

V časopise Boskovicko vyšel při příležitosti udělení Ceny Jihomoravského kraje rozhovor se Stanislavem Krátkým nazvaný Oddávám se střízlivému opojení. Krátký v něm mj. řekl toto: "Ve slovníku nemám slovo únava. Jakmile si připustím únavu, už tím budu unaven (smích). Přirovnal bych to k heslu bývalého papežského velvyslance G. Coppy – střízlivé opojení. Jsem opojený a plný elánu, ale ne z piva, z vína nebo z tenisu. Pravým dárcem života je Duch svatý."

 

V Mladé frontě dne 14. 5. 2005 vyšel rozhovor V Římě je černá ruka, říká biskup Krátký. Dostupný je on-line na stránkách cyrilometodějského časopisu Listář.

 

Pěknou vzpomínku z roku 2002 k osmdesátinám Stanislava Krátkého z pera Václava Štauda lze najít na stránkách farnosti Brno-Řečkovice: "Celý jeho život byl a dosud je nesmírně bohatý, naplněný usilovnou prací pro Boží království. Pán jej obdařil mimořádnými dary pro duchovní službu a on každou z těch hřiven široce rozvinul a užitek přinášel - podle příkazu evangelia - vždy mnohonásobný. Nezastavilo jej vězení, zastrašování, ústrky ani (někdy snad jen zdánlivý) nevděk. Ve všech, které mu Bůh poslal do cesty - ať to byli bohoslovci, početné davy nadšených věřících stejně jako skromné hloučky posluchačů v  pohraničních chrámech nebo v neposlední řadě jeho milované bytové skupinky - ve všech veřejně i ve skrytu zapaloval plamen nadšení a  radosti ze společenství v Kristu. I  jeho činy v roli tajně vysvěceného biskupa vždy měly na zřeteli především dobro Božího lidu. Žehnal, radil, povzbuzoval." Václav Štaud zmiňuje, jak postoje Stanislava Krátkého charakterizoval brněnský děkan Václav Slouk: "Nikdy, ani když se dostal do těžkých potíží, byl uvězněn anebo vážně nemocen, nikdy nepoužil slov UŽ TO NEJDE. Naopak. Za každé životní situace stále znova dokazoval sobě i  svým bližním, že když jsme na jedné cestě s Kristem a Marií, tak to JDE VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ."

 

Katolicitě biskupa Krátkého se ve svém článku na ChristNetu dotkl religionista a historik Vít Machálek.

 

B, Literatura:

 

V roce 2004 vydalo brněnské nakladatelství Cesta knihu Rozhovorů Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve K plnosti. Úryvky z této knížky vyšly pod názvem Nejhorší je něco neudělat v příloze Katolického týdeníka Perspektivy. Dvě ukázky z tého knihy vyšly na Christnetu. Zajímavou recenzi napsal pro Getsemany Jiří Kohl a Pavel Studnička pro Katolický týdeník. Krátkou anotaci v Teologických textech napsal Oto Mádr.

 

Mikulovské centrum pro evropskou kulturu vydalo v roce 2003 sborník editovaný Alešem Filipem a Jiří Miholou nazvaný Synésis 1. Sborník k osmdesátým narozeninám Stanislava Krátkého. V roce 2012 pak v CDK vyšel sborník Jezdili s ním andělé. In memoriam Stanislav Krátký.

 

V časopisu Dialog Evropa XXI vyšel v čísle 1-4 z roku 2002 portrét Stanislava Krátkého z pera Jiřího Miholy nazvaný Verbo et Exemplo. K životnímu jubileu P. Stanislava Krátkého, XXV. mikulovského probošta (s. 111-115).

  

Rozhovor Miloše Doležala se Stanislavem Krátkým nazvaný Naše síla je v mlčení a naději vyšel v knize rozhovorů Cesty Božím (ne)časem.

 

V rozhovoru o Jeruzalémské Bibli s překladateli Františkem a Dagmar Halasovými a s arcibiskupem Dominikem Dukou nemohl chybět i otec Stanislav, který byl patronem tohoto velkého počinu.

 

O zkušenosti skryté církve napsal Stanislav Krátký příspěvek do knihy Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století (editoval Vojtěch Novotný, Karolinum, Praha 2007).

 

Do knihy o ústavním soudci Vladimíru Čermákovi (ed. Jiří Baroš: Vladimír Čermák. Člověk-filozof-soudce. Brno: MU, 2009) přispěl Stanislav Krátký Několika myšlenkami k osobnosti dr. Vladimíra Čermáka.

 

Na dominikána Jakuba Zemka vzpomíná Stanislav Krátký v příloze ke knize Vatikánský špión (Olomouc: MCM, 1991, s. 135-137).

 

Sám Stanislav Krátký napsal v roce 1970 útlou knížečku Druhý vatikánský koncil a jeho poselství, kterou vydal pražský Vyšehrad. V letech 1985-1990 se podílel na vydávání katolického samizdatového časopisu Sursum. V prvním čísle časopisu vyšel článek Stanislava Krátkého nazvaný Půjdu s radostí pěší a bos! Zasáhlo mě v něm (a několikrát jsem o tom i slyšel pana profesora kázat), co se stalo, když Metoděj zemřel: "Sešel se nespočetný zástup lidí. Provázeli jej se svícemi a oplakávali dobrého učitele a pastýře, muži i ženy, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci, vdovy i sirotci, domácí i cizinci, zdraví i nemocní, neboť všem se stal vším, aby všechny získal (ŽM 17). Bylo tomu tak proto, že se Metoděj stal "pro všechny vším" (1 Kor 9, 22).

 

K Plenárnímu sněmu Katolické církve v ČR napsal Krátký Body osnovy-abstrakt a Dodatek k osnovám.

 

Základní informaci o větvi skryté církve, ke které patřil Stanislav Krátký, je možno nalézt v knihách Petra Fialy a Jiřího Hanuše Koinótés: Felix M. Davídek a skrytá církev. Brno, CDK, 1994 a Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés. CDK, Brno 1999. První rozhovor se Stanislavem Krátkým přinesl časopis Proglas již v roce 1992 (číslo 4, str. 11-17). Vedl ho Petr Fiala a jmenuje se O skryté církvi. Rozhovor s Otcem biskupem prof. Stanislavem Krátkým. Dostupný je na stránkách časopisu Getsemany. Petr Fiala a Jiří Hanuš uveřejnili v roce 1997 v časopisu Teologický sborník (číslo 4, str. 57-74) článek věnující se teologii Stanislava Krátkého, nazvaný Teologie konvergence, integrace a svobody.

 

O Stanislavu Krátkém vznikla diplomová práce Miroslava Nedorostka, obhájená na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2007. Mirek Nedorostek vydal o Stanislavu Krátkém též krátký text ve sborníku HMČ UK č. 7/2008 nazvaný Úskalí života kněze v druhé polovině 20. století (s. 46-48). 

 

Stanislavu Krátkému byla v roce 2014 věnována bakalářská práce Kláry Svobodové Stanislav Krátký: život, pedagogický a pastorační přínos v rámci skryté církve i mimo ni, publikace Druhý vatikánský koncil a jeho poselství v kontextu vztahu státu a církve v letech 1948 - 1989, obhájené v červnu 2014 na PdF MU. Ve své bakalářské, nazvané Tajně organizovaná teologická studia a příprava řeholních a diecézních kandidátů kněžství na pastorační činnost v letech 1948-1989 v centralizačních klášterech, internačních a přeškolovacích táborech, věznicích a individuální studium při zaměstnání, obhájené na PdF MU, se osobnosti Stanislava Krátkého dotkl Stanislav Hlavica.

 

Role Stanislava Krátkého byla zmíněna i v pozoruhodné diplomové práci Marcely Marie Císařové Stav panen a panenský stav na Moravě v létech 1889 – 1989 (CMTF UPOL 2012).

 

Vzpomínku nazvanou Stanislav Krátký obsahuje kniha jezuity Jana Rybáře Kam jdeme? (Ústí nad Orlicí, Grantis 2012).

 

Vzpomínku Květoslava Šipra na Stanislava Krátkého je možno nalézt v knize 100 let chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně v Brně-Husovicích (Brno, CDK 2010).

 

Na Stanislava Krátkého vzpomíná ve své milé knížce Snová existence aneb nazývám kočku kočkou Dagmar Halasová (Brno, Atlantis, 2007). Již od dětství potkávala kněze a připomíná, že máme na své kněze pamatovat, protože tak často na ně pamatovat zapomínáme. A o proboštu mikulovském říká, že kdyby o něm měla psát, psala by dlouho a mnoha slovy o tom, "co se dá kratičce vystihnout přirovnáním: Pan profesor Krátký, tak se mu říkávalo, hoří jako pochodeň, a tak zažehuje nezažehlé pochodně v srdcích svých bližních" (s. 163n.). A vzpomíná též "na jednu recepci v Nepomucenu pro pastýře, kterou uspořádal velvyslanec. Stáli tam v černém kruhu, černě oddění, fialově přepásaní čeští a moravští pastýři bez svých slovenských spolubratří v biskupské službě (ti omluvili svou nepřítomnost nedostatkem času) a kolem nich, opíraje se o hůl, obcházel jeden z nich, který k nim patřil i nepatřil, který neměl barvu příslušícího mu úřadu, který byl černý, tmavý, skrytý, tajný... Tajný biskup tajné církve; obcházel a jeho hůl klepala do mramorové podlahy nepomucenského sálu a on klepal na srdce svých spolubratří v pastýřském úřadu, aby se dal slyšet... Skrytý biskup skryté církve, pozdější, o tolik pozdější probošt mikulovský..." (s. 48).

 

Roli Stanislava Krátkého při své přípravě na kněžství a při vedení katolického tábora Radost během komunizmu zmiňuje v rozhovoru pro Katyd (33/2011) legendární P. František Tíšek Fráňa. Na otce Krátkého při svém rozhodnutí pro kněžství vzpomíná i novoměstský děkan Jan Daněk v rozhovoru pro Nový Jeruzalém (3/2011).

 

C, Osobní:

 

Sám jsem cítil několikrát, že musím vyjádřit vděčnost za plamen, který ve mně zažehl. Na server Děkuji otče jsem proto o něm kdysi před léty napsal:

 

"Děkuji otci Stanislavovi ("panu profesorovi") za jeho nadšené hlásání radostné zvěsti, které oslovilo nejen mě, ale i - díky jeho neuvěřitelné mobilitě - spoustu lidí v mnoha našich městech i nejzapadlejších vesničkách. Obdivuji ho za jeho neutuchající optimismus, vytrvalost a naprosté nasazení v tom, jak je schopen přibližovat křesťanskou víru mladým a starým, prostým lidem, intelektuálům i umělcům, prostě všem, koho mu Bůh staví do cesty. Děkuji mu za povzbuzující příklad, že víra Krista i v tak vysokém věku, jaký on má, může být neuvěřitelným a hlubokým způsobem nadšená, radostná a dynamická, zcela přesně podle jeho hesla K PLNOSTI…"

 

V roce 2006 jsem také z Paříže recenzoval na Kosmasu knihu rozhovorů K plnosti:

 

"Kdesi jsem četl o Stanislavu Krátkém, že je jako studnice elánu a Boží moudrosti. Kniha rozhovorů, které se Stanislavem Krátkým vedl novinář Jan Mazanec, nazvaná podle Krátkého biskupského hesla K plnosti (Ad plenitudinem) představuje drobné svědectví o spirituální hloubce a vnitřní síle tohoto nadšeného a vytrvalého apoštola radostné zvěsti o vzkříšení Božího Syna, který jako pravý pastýř neustále povzbuzuje lidi Bohem mu svěřené a který se přes mnohé obtíže Božího nečasu nenechal znechutit. Spolu s průkopnickými pracemi Petra Fialy a Jiřího Hanuše o skryté církvi a společenství Koinótés a rozhovory s Ludmilou Javorovou a Janem Konzalem patří ke klíčovým svědectvím věnovaných (podruhé umlčovanému) společenství lidí, kteří se nebáli a nebojí žít svobodně své křesťanství v době nesvobody i svobody a kteří měli podle vůle některých představitelů církevní hierarchie upadnout do dějin zapomnění. Je určitým paradoxem, že zatímco mnozí jeho přátelé a známí začali po revoluci působit na mnoha vysokých veřejných funkcích a dostalo se jim společenského uznání (mezi přátele Stanislava Krátkého patřil například loni zesnulý ústavní soudce a politický filosof Vladimír Čermák, autor asi nejambicióznějšího a nejsystematičtějšího politicko-filosofického díla v době totality, který se s Krátkým často stýkal a u Krátkého si jeho přátelé a známí nechávali křtít děti a uzavírali církevní sňatky), tak biskup skryté církve Stanislav Krátký zůstával ještě dlouho po revoluci zcela na okraji jakoby za trest v malé pohraniční farnosti, kam ho vyhnali v 70. letech komunisté. Není také bez zajímavosti, že biskup Stanislav Krátký byl považován komunistickou mocí za jednoho z nejaktivnějších vyhraněných nepřátel socialistického zřízení. Kniha K plnosti nabízí velké myšlenky vyjadřované srozumitelným jazykem a laskavá slova plná povzbuzení a naděje tolik potřebná pro orientaci lidí v nejistotách a zmatcích naší doby."

 

Ve svém „programovém“ svědectví ve Šlapanicích v roce 2006 jsem o něm řekl toto: „Vždyť již od dětství mne ovlivnil hluboce především otec Stanislav Krátký, kterého si vybavuji jako starého pána s hůlkou, ale zároveň s obrovským elánem a neutuchajícím nadšením.“ Svědectví jsem pak zakončil citátem z Izaiáše, který otec Stanislav tak rád připomínal: „Táže se člověk toho, kdo stojí na stráži: strážce, jak vypadá situace? On odpovídá: už se blíží světlo, ale je ještě noc. Chopte se práce. Už se blíží světlo, den přichází, vychází jitřenka... Zde prorok navazuje na žalmistu: citero, vstaň, já chci vzbudit jitřenku. Je noc, ale již je zde přítomno světlo. A ten, který vidí kamsi dopředu, odpovídá těm, kdo jsou v nejistotě. Bude světlo, nebo nebude? Bude!“

 

Dvakrát jsem jeho moudré myšlenky využil ve svých článcích na ChristNetu:

 

V článku Mlčíme o podstatném, mluvíme o banálním… jsem napsal: „Ale je tu i vnitřní důvod pro to, abychom o podstatném mluvili, protože samotné mluvení o pravdě pomáhá. Mikulovský probošt Stanislav Krátký to jednou vyjádřil těmito slovy: Když mluvíme o Bohu, sami ho poznáváme. Když učíme, sami se učíme.

 

V článku Je křesťanství jen hobby? jsem zmínil jeho myšlenku, že největším úkolem křesťanů dnes je objevit krásu práce. „Získat ve světě práce co největší kvalifikaci, seznámit se tak s lidmi v nejvšednějších situacích a umět pracovat na místech finančně nevýhodných – v tom je dnes největší záruka našeho svědectví.

 

Otci Stanislavovi jsem věnoval svůj článek nazvaný Viděl jsem kněze, jak mu tekly slzy.

Sdílet

Komentáře

hans Jirko, držím Ti palce! Mj. i z čistě partikulárních zájmů, jelikož bych měl vymyšlený skvělý dárek pro taťku na Vánoce :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio