O kurzu vyučovaném na Fakultě sociálních studií v Brně...

Ladislav Jehlička: Křik koruny svatováclavské

5. 7. 2011 10:30
Rubrika: Nezařazené

Můj kmotr mě nedávno upozornil na dílo Ladislava Jehličky Křik koruny svatováclavské. Podle M.C. Putny byl Jehlička ultramontánním katolíkem, bytostným polemikem, kritikem a ironikem, dědicem tradice Léona Bloye, Josefa Floriana, Jaroslava Durycha či G. K. Chestertona (srov. Putna, M.C.: Česká katolická literatura 1918-1938. Praha: Torst, 2010, s. 706nn.). Díky Jehličkově knize jsem si prohloubil pohled na české dějiny a tradice českého národa, na postavení katolíků v českých dějinách, na osobu Jana Husa, TGM, Josefa Floriana, Jaroslava Durycha nebo Milana Kundery, či na lidovou stranu.

O ní Jehlička píše mj. toto: "V posledním desetiletí Rakouska si katolíci hověli v náručí habsburské monarchie jako pilní a poslušní občané, současně už však také rostl, mohutněl a bouřil čím dál tím víc protikatolický boj, nesený zejména mladočechy, Masarykovými realisty v čele s Masarykem samým a sociálními demokraty. Tento boj pak vyvrcholil po roce 1918 - Po Vídni Řím! Řím musí být souzen a odsouzen! Tábor je náš program! Kříže ze škol, prokatolická kampaň na Slovensku atd. Proti tomuto odboji se zprvu postavila (musím se ovšem zmínit o statečných projevech Pekařových a Šustových) jen lidová strana. Vyrostla právě z tohoto boje a na tomto boji - svědectví o tom, že katolické vědomí v některých vrstvách národa, zejména chudších a na zachovalé Moravě, bylo ještě přese všechno živé. Jakmile ovšem protikatolický boj ztratil na síle a ochabl, začala valem řídnout i lidová strana. Jejímu (převážně kněžskému) vedení se nepodařilo soustředit ani všechny uvědomělé katolíky, ba ani jejich větší část. A co je ještě horší: ve vědomí jak větší části katolíků, tak zejména v nekatolické veřejnosti splynuly pojmy "katolík" a "lidovec" v jedno, ztotožnily se, ačkoli církev a politická strana nebyly přece jedno a totéž. Z toho všeho můžeme vyvodit některé závěry: především katolíci, dokonce ani katolická hierarchie a kněží, nehledali spásu v žitém náboženství, ve skutečném náboženském životě, soustředěném v kostele a nikoliv v hospodě, ale v berličkách, jak se ukázalo velmi pochybných, politické strany, její domnělé síly a moci" (s. 19n.).

Stejně sžíravě Jehlička kritizuje český katolicismus: "Do samostatného státu po roce 1918 nevstupoval český katolicismus pod příznivými hvězdami. Neplynulo to jen z dlouhé desetiletí trvajících vleklých proticírkevních a protináboženských kampaní mladočeské buržoazie a realistického trojhvězdí Herben - Machar - Masaryk, nýbrž i z duševního zápecnictví, návyku bezpečí a desetiletí trpělivě pěstované zaostalosti. Není tedy divu, že hesla, která se ozvala na prahu nového státu, jenom zvýšila v katolické táboře pocit inferiority a podvědomý komplex méněcennosti. Část katolíků se pokusila této situaci nešťastně čelit seskupením v konfesijní politické straně, otevřeně řečeno politickým klerikalismem, se všemi neblahými důsledky dobrovolného ghetta, i když se řada těchto zhoubných důsledků projevila až mnohem později..." (s. 56). Podle Jehličky "dnes katolíci klušou jen za vozem jako truchlící pozůstalí a ještě se přidržují koně za ocas. Katolictví už není osou lidského života jako za skutečných křesťanů. Být katolíkem znamená pro většinu z nich chodit tu a tam do kostela a případně volit ve volbách tu nebo onu stranu" (s. 118).

Jedlička také podrobuje kritice Masarykovo účelové náboženství, protože k ničemu nevede (s. 118). Masarykovo náboženství je ryze účelové, protože Masaryk potřeboval náboženství, aby mohl být mravný. Držet Boha jenom kvůli tomu, aby lidé byli tací nebo onací, je ovšem k ničemu... Zajímavě také Jehlička definuje to, o co jde skutečnému křesťanu: nejde mu o to, "co s ním bude", ale o to, aby se uskutečňovala vůle Boží, Boží plán (s. 119).

V jedné své stati si Jehlička klade zásadní otázku (s. 133): "Jak to, že počínaje národním takzvaným obrozeném se český národ, v době doznění baroka výrazně a hluboce katolický, zřekl kus po kousku katolictví, až z něho dnes zbyly jenom ubohé kousky? Váháme s volbou slovesa: nemůžeme říci zřekl, není to pravda. Národ se vlastně nezřekl, nevzdal, neodstoupil, neproměnil se duševně a až na několik posledních desetiletí nebyl také od katolictví odehnán, odstrkán fyzickým nátlakem, bezohlednou vnější mocí. Odstoupil od něho, odešel, prostě se ho vzdal takřka podvědomě, bez útlaku a bez násilí. Proč?"

A koho si Jehlička váží a koho z našich spisovatelů pozitivně hodnotí? V celé své knize se na mnoha místech vrací k úžasnému dílu Jaroslava Durycha (z vědců - historiků si Jehlička zvláště všímá Josefa Pekaře), jehož dílo si toto adjektivum zaslouží, neboť by se dalo spíše čekat, že by je udělal nikoliv jeden člověk, ale "celý tým lidí. Jenomže je vykonal Jaroslav Durych sám a vykonal je v letech 1918-1938, doslova za pět minu dvanáct, kdy je ještě bylo možno vykonat. Budoucnost ukáže ostatní. Ale bez Durycha by bylo mnohem více tápání, přešlapování na místě, kolaborace, zbabělých a shnilých kompomisů, na něž si český katolicismus zvykl ještě za monarchie, v pravém slova smyslu kolaborace od Rakouska přes Jana Šrámka až k Josefu Plojharovi. Durych vrátil českému katolicismu sebevědomí a smysl pro čest a hrdost. Na to se nesmí zapomínat ani v časech příštích, neboť jedině odsud vede cesta do budoucnosti" (s. 275).

Jehlička k Durychovi dále dodává: "Jaroslav Durych byl bezesporu nejvýznamnější katolickou postavou v období mezi oběma světovými válkami. O úpadku katolicismu v posledních desetiletích Rakouska bylo toho napsáno dost a většinou právem. Změnu znamenal až Josef Florian ze Staré Říše na Moravě. Je to až podivné: jeden jediný člověk otočil, jak se rádo říká "kolo dějin" ať zpět, ať kupředu, jak je komu libo. Ale Florianovo "dobré dílo" zůstalo omezeno víceméně na inteligenci - několik set lidí, razanci mu dal až Jaroslav Durych. V republice k tomu přistoupila také nešťastná a zcela chybná orientace katolíků, zvláště kněží, na politiku. Několikaletý Durychův boj proti lidové straně (zejména v Rozmachu) nebyl Durychův osobní koníček nebo kapric. Byla to záležitost zcela zásadní, ukázat, že katolictví a jakákoli politická akce (tím méně u nás) není totéž a že politická (ve vlastním slova smyslu) praxe může být katolictví jen na škodu. Ukázaly to velmi názorně pozdější události. Co kdy vyrostlo z lidové strany, a nikdy si alespoň "nešmrnclo" o nic jiného, bylo jen mazlavé bláto. Durych to věděl už tenkrát a jednal podle toho" (s. 272).

Moc se mi líbí také Jehličkovy úvahy o světovosti. Podle něj je světovost "zřejmě jakási česká nemoc, zejména nemoc českých intelektuálů. Co jsme byli nakaženi světovostí, neustále myslíme na světovost, co by tomu řekla Evropa atd. Přitom málokdo kdy řekl, co ta světovost vůbec je. Je to snad nějaký světový průměr? Ale ten neexistuje, každý národ má svůj průměr sám pro sebe, a také o nějaký "světový" průměr není co stát. Nebo je to velikost, výsostnost umění? O tu ovšem je co stát, ale: především každý veliký umělec je umělcem sám pro sebe a za sebe. Čerpá ovšem z kořenů, z nichž vyrostl (více méně náhodně)..." (s. 277). Je důležité si uvědomit, že tato "světovost" se netvoří ve světě, ale doma. "Světovými" se nestáváme tím, co od "světa" přijmeme a přejmeme, ale co vytvoříme z vlastní podstaty, je-li to opravdu veliké a výsostné. Není přitom ani nutná fyzická přítomnost doma...

A tak zdrcující kritiku Milana Kundery (s. 284-299) jsem doposud nikde nečetl... Byť s mnoha věcmi v této knize nemohu souhlasit, určitě stojí za pozornost...

Zobrazeno 2932×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio