O kurzu vyučovaném na Fakultě sociálních studií v Brně...

Paul Claudel v Meditaci o církvi Henriho de Lubaca

31. 10. 2010 12:54
Rubrika: Nezařazené

Jedním z vynikajících počinů Karmelitánského nakladatelství v tomto roce bylo jistě vydání knížky Meditace o církvi kardinála Henriho de Lubaca (1896-1991). Již v roce 1995 vydalo Karmelitánské nakladatelství nejslavnější práci tohoto francouzského jezuity nazvanou Katolicismus. Na tuto knihu ve svých vzpomínkách na cestu ke kněžství a biskupskému úřadu Můj život vzpomíná papež Benedikt XVI. jako na rozhodující četbu (s. 62), díky níž „získal nejen nový a hlubší vztah k myšlení Otců, nýbrž také nový pohled na teologii a víru vůbec. Víra zde byla vnitřním názorem a právě myšlením s Otci se opět stávala přítomností.“ Papež dále dodává, že Lubac vedl svoje čtenáře „od individualisticky a moralisticky zúženého způsobu víry opět do svobodného prostoru víry pojaté a prožité v podstatě sociálně ve smyslu „my“, jež jako taková byla ze své podstaty též nadějí, dotýkala se dějin jako celku a neslibovala soukromou blaženost pouze pro jednotlivce.“ V návaznosti na Katolicismus lze pak číst i Lubacovy Meditace o církvi. Byť nejde o snadnou četbu, prokousání se oběma knihami je pro čtenáře nesmírně stimulující. Je třeba je považovat za skvělá uvedení do tajemství církve (jako společenství), tj. za něco, co je obzvláště potřebné v naší církvi.

 

Na několika místech knihy Lubac zmiňuje velkého francouzského spisovatele a diplomata Paula Claudela. Překlady jeho děl vycházely v češtině především v době společenského uvolnění v 60. letech a některé překlady spatřily světlo světa i v 90. letech. Sám Claudel měl k naší zemi velice úzký vztah, protože v letech 1909-1911 byl konzulem na francouzském velvyslanectví v Praze. O tom ostatně svědčí jeho malé dílko Svaté obrázky české, v němž najdeme básně o sv. Václavovi, sv. Ludmile, sv. Janu Nepomuckém a o Pražském Jezulátku.

 

Ale zpět k Meditaci o církvi. V ní mě nejvíce zaujaly dvě pasáže, ve kterých se píše o Paulu Claudelovi. Na str. 156 nám Lubac přibližuje konverzi mladého Claudela, v jehož myšlení bylo vrchovatě námitek a jehož srdce bylo naprosto znechucené. Jednou se účastnil obřadů v pařížské katedrále Notre-Dame a při zpěvu Magnificat o vánočních nešporách jím pronikla veškerá víra církve. Vracel se pak do starobylého chrámu a účastnil se zde teologického kurzu, v němž ho však vyučovala „sama svatá Panna s velkou trpělivostí a majestátem“. „S tváří nalepenou na chórové mříži“ se díval, jak žije církev, a v této podívané, která by mnoho jiných nudila, najednou všechno chápal… Vždyť, jak napsal později, „to, co mi říkal Pavel a na co ukazoval Augustin, chléb, který pro mne lámal Řehoř s antifonou a responsoriem, to vše mi vysvětlily Mariiny oči nade mnou.“ „Mateřský majestát plný pokoje“, který jej náhle obklopoval, náležel neodlučitelně církvi i Marii. Stačilo se jen bez dalšího rozlišování opřít o tuto dvojí a jedinou Matku, „která všechno uděluje tichounce ve svém srdci a která do jediného ohniska spojuje všechny protiklady.“

 

Na str. 113 pak najdeme krásný popis toho, jaký význam má přilnutí k církvi, k velkému tajemství společenství (communio). „Když jsme vstoupili do svatého příbytku rozměrnějšího, než je celý vesmír, a když jsme se stali součástí mystického Těla, nedisponujeme tím, abychom milovali Boha, chápali jej a sloužili mu pouze vlastními silami, ale máme k dispozici síly všech: od požehnané Panny na vrcholu nebe až k ubohému africkému malomocnému…“ „Celé stvoření, viditelné i neviditelné, celé dějiny, vše minulé, přítomné i budoucí, veškerá příroda, všechny poklady svatých, rozhojněné milostí, to vše je nám k dispozici, to vše je takříkajíc naším prodloužením a naším úžasným nástrojem. Všichni svatí, všichni andělé jsou naši. Můžeme si posloužit inteligencí svatého Tomáše, mocnou pravicí svatého Michaela, srdcem Johanky z Arku nebo Kateřiny Sienské a všech dalších skrytých zdrojů, jichž se stačí dotknout, abychom je přivedli do varu. Vše, co hoří dobrem, velikostí a krásou od jednoho konce světa k druhému, vše, co hoří svatostí – obdobě jako lékař říká o nemocném, že hoří horečkou -, jako by bylo naším dílem. Hrdinství misionářů, inspirace učitelů, velkodušnost mučedníků, genialita umělců, horoucí modlitby klarisek a karmelitek – tím vším jako bychom byli my! To jsme my! Od severu na jih, od alfy po omegu, od východu slunce až na jeho západ je s námi všechno jedno. Oblékáme se do toho všeho, uvádíme to vše do chodu a tím vším, zapojeným do jednoho orchestru, jsme zjevováni a zároveň umenšováni až k nicotě. Vše, co patří k nedílnému tělu: pokrm, dýchání, koloběh, vylučování, lačnost, rafinovaně jemná rovnováha práva a vlastnění, to vše je svěřeno zpívajícímu lidu, složenému z jednotlivých buněk, to vše nachází své ekvivalenty v široširém obvodu křesťanstva. A to vše se v nás nachází, aniž bychom o tom věděli, a církev to překládá a vykresluje mimo nás do nádherného rozměru. Naše krátké podněty jsou přijaty, převzaty, vykládány a rozvíjeny nesmírnými hvězdnými pohyby. V astronomických vzdálenostech, jež jsou mimo nás, můžeme rozluštit text, který je mikroskopicky vepsán do hlubin našeho srdce.“

Zobrazeno 1205×

Komentáře

Zákon

Proč studovat Henri de Lubaca dnes? Rozhovor s Johnem Milbankem - http://www.youtube.com/watch?v=aVTO0DvuNXE

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio