O kurzu vyučovaném na Fakultě sociálních studií v Brně...

Kardinál Newman: I pokus se počítá

5. 7. 2011 11:20
Rubrika: Nezařazené

Jednou z nejhlubších knih, kterou jsem v loňském roce četl, byl výběr zamyšlení, úryvků z kázání a meditací kardinála Johna Henryho Newmana nazvaný I pokus se počítá (Karmelitánské nakladatelství 2010). Prokousával jsem se jí loni po smrti otce Stanislava Krátkého, od něhož jsem Newmana trochu znal, neboť se o něm vícekrát rozvykládal, mj. i na přednášce, kterou měl v Brně na podzim roku 2009. V prosinci loňského roku pak o Newmanovi přednášel prof. Petr Osolsobě, od něhož jsem se dozvěděl spoustu informací o anglickém katolicismu jako celku. Ještě někdy dříve mne na Newmana nalákal skotský filosof Alasdair MacIntyre, který mu ve své úchvatné knize o historii katolické filozofie věnuje značnou pozornost, protože právě s ním se podle jeho názoru zrodila moderní katolická filozofie (s. 136nn.). Tento drobný výbor z Newmanova díla mi pomohl pochopit opravdu hodně o Bohu a o své víře, a proto nabízím pár výpisků (bohužel až nyní se mi je podařilo sepsat):

Newman, podobně jako MacIntyre, zdůrazňuje, že pro člověka není přirozená nezávislost, což si často myslí mladí a úspěšní lidé: jim totiž „může připadat velkolepé, že všechno, jak se domnívají, běží podle jejich přání – že na nikom nezávisejí, nemusí myslet na nic, co přesahuje jejich zrak, nemusí se obtěžovat s vědomím závislosti, zatěžovat se vytrvalou modlitbou a neustálou konfrontací svých činů s vůlí někoho jiného“ (s. 21). Nezávislost je ovšem stav nepřirozený. Chvíli může stačit, ale nedovede nás bezpečně do konce. Jako tvorové máme dvě povinnosti: být smíření a být vděčni.

Co člověk ve svém životě získá, když se stane závislým na Kristu? Proč by měl člověk zvolit Krista? Kristova cesta může být temná a jeho slova matoucí, ale přesto v něm člověk může „nalézt to, co nenašel nikde jinde – uskutečnění svých vnitřních tužeb i navzdory obtížím“ (s. 41). Opustit Krista pak znamená jít někam jinam. Opustit Krista znamená přijmout jiného boha. Život je volbou mezi obtížemi, bez volby neexistuje, volba je nutná...

Proč Kristus přišel? Aby „sjednotil všechny prvky dobra, rozptýlené ve světě, aby si je přivlastnil, dal jim své světlo, obnovil je a přetvořil podle sebe. Přišel, aby učinil nový začátek všech věcí, lepší než ten, kterým byl Adam, a aby se stal zřídlem, z něhož všechno dobro vyvěrá“ (s. 44). Pokud ho nemilujeme, není to ztráta pro něj, sami tím ztrácíme.

Jen Kristus je ale schopen člověku všechno dát, a proto se vyplatí na něj vsadit vše: „Život pomíjí, bohatství se rozplyne, oblíbenost je vrtkavá, smysly se opotřebí, svět se mění, přátelé umírají. Jen jeden je neměnný, jen jeden vůči nám je a vždy může být pravdivý, jen jeden pro nás může znamenat všechno, jen jeden dokáže uspokojit naše potřeby, jen jeden nás může vést až k dokonalosti, jen jeden může dát smysl naší spletité a komplikované povaze, jen jeden nás může přivést k souladu a harmonii, jen jeden nás může přetvářet a vlastnit“ (s. 18).

Věřit Kristu znamená sázet na jeho slova. Jedinečnost a vznešenost víry spočívá v sázce na věčný život, aniž bychom měli naprostou jistotu o úspěchu. To je pravý význam slova sázka, neboť „je to podivné sázení, kde není třeba se být, kde není třeba riskovat, podstupovat nebezpečí, úzkost a nejistotu“ (s. 60). Přítomností víry se vyznačuje srdce ochotné riskovat.

Co od nás Kristus vyžaduje? Nikoliv bezhříšnost, ale vytrvalost. S každým dnem tvého života se od nás vyžaduje více. Čím více se naše duše sjednocuje s tím, jenž v ní přebývá, tím více vidí jeho očima (s. 64).

Sami se ovšem změnit nemůžeme, jen Bůh nás může proměnit. Co tedy nám věřícím chybí? Ochota nechat se proměnit, ochota strpět, aby nás všemohoucí Bůh proměnil... „Podstatou pravého obrácení je bezvýhradná a bezpodmínečná ochota vzdát se sebe. Právě tento fakt ovšem většina z těch, kdo k Bohu přicházejí, nedokáže přijmout. Chtějí být spaseni, ale po svém vlastním způsobu“ (s. 65).

Proto je především důležité to, abych Bohu bezvýhradně a cele odevzdal svoje srdce. Pokud přemýšlím moc o sobě, tak tyto myšlenky zastiňují myšlenku na Boha. Proto se také vytrácí modlitba a chvála a vzkvétá jen kázání. Všechny „přednášky, rozhovory, proslovy, debaty, četba i psaní o náboženství mohou svádět k tomu, aby člověk na Boha zapomínal“ (s. 15).

Nejvíce člověk myslí na sebe, když zažil nějaké utrpení, protože pak se uzavírá do sebe. „Přirozeným důsledkem bolesti a strachu je to, že se člověk uzavře do sebe sama, upne své myšlenky jen na sebe a stane se sobcem“ (s. 50). A v této situaci nás nalézá evangelium, které neodstraňuje bolest, ale dává ji novou kvalitu: „bolest, která nás v přirozené rovině uzavírá do sebe, vyvádí křesťana z myšlenek na svou osobu k rozjímání o Kristu, jeho utrpení, zásluhách a vzoru, a nakonec pak také ke společenství těch, kdo trpěli, následovali Krista a jsou tím, čím v tomto světě byl on. Kristus je velikým cílem naší víry, a když hledíme na něj, učíme se zapomínat na sebe“ (s. 51).

Proto lze skutečného křesťana definovat jako člověka, v němž převládá vědomí Boží přítomnosti (s. 67).

Ve všech událostech je přitom možno spatřovat působení Boží ruky: „Stávají se nám události příjemné či nepříjemné, a když se dějí, jejich význam nepoznáváme, nevidíme v nich působení Boží ruky. Máme-li víru, vyznáváme to, co nevidíme, a všechno, co se děje, vnímáme jako jeho dílo“ (s. 13). Když se člověk ohlédne zpět na svůj život, uvidí, „jak rozhodující byly ty okamžiky a činy, které se tehdy zdály být neutrální. Ať už je to škola, do které byl jako dítě poslán, setkání s lidmi, kteří mu byli nejprospěšnější, všelijaké náhody, které ovlivnily jeho povolání, či jiné vyhlídky. Boží ruka je nad každým stále vztažena a Bůh všechny vede cestou, kterou sami neznají“ (s.14).

Bůh má přitom pro každého člověka jedinečné povolání: Bůh „mě stvořil proto, abych pro něj vykonal určitou službu. Svěřil mi úkol, který neobdržel nikdo jiný. Mám své poslání...“ (s. 18). Bůh mě nestvořil bezdůvodně, ale naopak jsem součástí velikého díla, jsem článkem řetězu, pojítkem mezi lidmi. Právě proto platí, že jen tehdy „budu-li dodržovat jeho přikázání a sloužit mu podle svého povolání, mohu – i nevědomě – činit dobro, konat jeho dílo, být andělem pokoje a hlasatelem pravdy na svém místě“ (s. 18n.). Proto je třeba důvěřovat: i „moje nemoc, zmatek, či utrpení mohou být nezbytnými kroky na cestě k velikému cíli, který nás zcela přesahuje“ (s. 19). Bůh nedělá nic zbytečně, sám totiž ví, co je třeba.

Člověk se ovšem často ve svém úsudku ohledně toho, co je největším přínosem pro své pokolení, hluboce mýlí. U Boha totiž nejsou vždy nejoblíbenějšími ti, kteří nadělají ve světě největší hluk, ale chceme-li skutečně vystopovat působení Boží ruky, musíme se „odnaučit spoléhat na názor společnosti, vzdát se respektu k rozhodnutím lidí učených a obrátit zrak ke svému vlastnímu životu. Ve všem, co čteme nebo čeho jsme svědky, je třeba pátrat po pravých známkách Boží přítomnosti, po milostech osobní svatosti zjevující se na jeho vyvolených" (s. 20). Právě tito jsou navzdory své zdánlivé slabosti Božím působením silní.

Křesťané potom také jinak prožívají radost, neboť je pro ně typická střízlivost slavení, čímž se křesťanské veselí liší od světského. Lidé světa si totiž nejprve v plné míře užívají a poté trpí. U křesťanů je tomu naopak. „Našim svátkům předchází pokoření, abychom je mohli slavit tak, jak se patří – ne tedy nevázaně a v blouznění, ale kultivovaně, umírněně a v čistém duchu, jak se sluší na jásot v pánu“ (s. 33).

Hlavní křesťanskou ctnost, lásku, ovšem křesťan nezískává automaticky, ale láska je osvojeným postojem a nelze ji získat bez cviku. Jako nesmyslné připadají Newmanovi velkolepé řeči spisovatelů o všezahrnující citové lásce k lidstvu, protože to není láska k lidem, ale jen řeči o ní. „K tomu, abychom člověka skutečně milovali, je třeba se opírat o skutky a cvičit lásku na svých přátelích, jinak nevznikne. Kořeny lásky ve svých srdcích pěstujeme jen tak, že usilujeme o to, abychom milovali své blízké a přátele, podřizujeme se jejich přáním, která se mohou rozcházet s našimi, snášíme jejich slabosti, laskavostí překonáváme jejich občasné rozmary, rozjímáme o jejich nejlepších vlastnostech a usilujeme je napodobovat“ (s. 54n.).

Zobrazeno 1729×

Komentáře

HelenaH

Tak takhle skvělý článek už jsem dlouho nečetla. Je to tolik námětů k přemýšlení a vlastně i rozjímání v modlitbě,že se k němu budu ráda vracet. Moc děkuju.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio